Praděd jejíma očima

DSCF0323-2 6:9:2018.jpg

Trip number three

Jak jen začít, jako vždy mi přítel naplánoval výlet, kde jsem ještě nebyla a to tentokrát Jeseníky. Jak už je viděno v nadpisu byl to výlet číslo tři.

Jen krátce odbočím k předešlým dalším dvěma výletům. První náš výlet byl výšlap na horu Sněžku, kterou jsme stihli i s nádherným západem slunce. Byl to jeden z mnoha nepopsatelných zážitků, jelikož to bylo období zrovna léta, tak jsem nemohla uvěřit zimě, která na vrcholku byla. Druhý náš výlet byl tentokrát v zimě a to do Beskyd na známé Pustevny, kde jsme viděli historickou sochu Radegast, ledové sochy nebo taky kapli Cyrila a Metoděje.

Teď už, ale k hlavní myšlence psaní a to Jeseníky…


Tenhle náš výlet, byl vymyšlen velmi rychle. Já měla po zkouškách, tak proč si neudělat nějaký další výlet do přírody. Nejdřív jsme přemýšleli, kam bychom se mohli podívat a pak přišla myšlenka s nápadem Jeseníky.

Jelikož bydlíme každý jinde a jsme od sebe docela daleko. Tak sladit spoje jak už vlakové či autobusové dají docela zabrat. Musím přiznat, že to má semnou docela složité. Jelikož nemám ráda přesedání, tam kde to opravdu neznám a nikdy jsem nebyla. Vždy mi vyjde vstříc a snaží se to vymyslet, jak nejlíp jen umí.

 

Sobota 2. 6. 2018

Ráno bylo docela krušné, už jen tím, že jsem vstávala ve čtyři hodiny ráno, abych stihla autobus, který mi jel až na vlakové nádraží a já tak mohla stihnout vlak včas. Vlakem, kterým jsem podle pokynů měla odjet, už byl přistaven a jel směr Přerov hlavní nádraží. Naštěstí byl přímý.

Cesta vlakem nebyla nejhorší, jak jsem se obávala. Jen bohužel několik malinkých komplikací se objevilo. Začalo to tím, že vlak odjížděl později, než měl.

Dále se ukázalo, že další komplikací je hodně výluk na trati, které nás opozdí, a dojedeme později než bychom měli. Jenže já měla pouze deset minut na to, abych stihla autobus, kterým jsem měla pokračovat v cestě do Jeseníků. Proto jsem poprosila paní průvodčí, jestli by to nešlo nějak urychlit. Byla velmi ochotná a říkala, že se bude snažit. Jelikož to byl osobní vlak, tak jsme zastavovali na hodně zastávkách, ale bylo skvělé, že bylo sobotní ráno a nikdo velice nejezdil. Nakonec jsme měli jen pár minut zpoždění.

Po příjezdu na vlakové nádraží jsem přešla na autobusové nádraží, kde je to od sebe opravdu kousek a je to velká výhoda.  Autobus jel ze stanice 11, který po mém příchodu jel za pár minut. Do autobusu jsme měli koupené jízdenky s rezervací, za co jsem byla ráda. Jelikož byl autobus za chvíli plný lidí. V Olomouci měl přistoupit přítel, který měl jako vždy zpoždění.  Už jsem si myslela, že to opravdu nestihne, ale jak jsem ho uviděla dobíhat na zastávku tak se mi ulevilo, že to tak tak stihl. Cesta tak mohla pokračovat směr Karlova studánka.

Po příjezdu na Karlovu studánku, jsme se vydali po žluté stezce, která vedla na vodopády.
Vodopády byly chloubou nedotčené přírody a já byla nadšena, že to můžu vidět na vlastní oči.
Žlutá stezka je podle mě, nejnáročnější, ale zároveň nejvíc krásná. Touhle trasou jsme došli na Ovčárnu, kde je velký výběr jak z jídla tak pití a toho jsme využili a dali si oběd. Celkově měla trasa asi 6 km, ale vůbec to tak nepřišlo, jelikož jsme si dávaly časté pauzy jak už na pití nebo na focení. Velkou nevýhodou byla spousta lidí, kterým jsme se museli vyhýbat.

 
DSCF0069 6:9:2018.jpg

 

Následovaly Petrovy kameny

V 17. století byly tyto kameny označovány jako tzv. místo sletů pro čarodějnice, při kterých se čarodějnice scházely s ďáblem. Na kamenech je krásný výhled, jak na protější Praděd, tak na okolí. Pod kameny je sjezdovka, která se v zimním období dá skvěle využít. Když jsme dorazili na kameny tak tam zrovna nikdo nebyl a my jsme si tak mohli užít výhledu a klidu kolem nás.
Nechtělo se nám zpátky vracet po stezce, po které jsme došli a tak jsme to vzali trasou od kamenů dolů. Sice tahle trasa nebyla označená, ale i přesto jsme to riskli. Jak jsme si tak šli a nikde nikdo nebyl, tak mi přítel začal hrát na foukací harmoniku známou znělku od Pata a Mata a tak nám příjemně zpříjemnil cestu. Někdy se opravdu vyplatí riskovat.

 

DSCF0400-2 6:9:2018.jpg

 

Cesta na Praděd

Na rozcestí jsme se vydali po cestě, která vedla přímo na Praděd. Na Pradědu bylo hezké posezení, kde jsme se posadili a rozhodli jsme se posilnit jídlem. K blížícímu se večeru, co jsme chtěli ještě trávit na Pradědu, nám začalo nepřát počasí. Na obloze se ukázaly mraky, které ukazovaly, že se blíží velká bouřka. Přitom na druhé straně Pradědu svítilo sluníčko. Byla jsem uklidňována, že se nás bouřka vyhne, ale po chvilce už jsme utíkali z kopce dolů a dívali se, jak se z vrchu na nás blíží déšť.
Měli jsme velké štěstí, že jsme bouřce utekli. Došli jsme zpátky k Ovčárně a znovu se vydali po žluté stezce. Později na rozcestí mezi žlutou a modrou stezkou jsme si řekli, že se dáme tentokrát po modré, jelikož byla docela mokrá cesta a přes vodopády by to bylo nebezpečnější. Modrá stezka byla méně náročná, řekla bych, že vhodná i pro menší děti.
Sešli jsme na Palouček, kde bylo jedno z mála odpočívadel, které bylo zastřešené. Rozhodli jsme se na odpočívadle zůstat a přespat. Velkou nevýhodou bylo, že část odpočívadla převážně stolu byla mokrá, ale ani tak nás to neodradilo zůstat. Noc byla docela náročná, jelikož jsem měla docela strach. Pořád jako bych něco slyšela a to mě nutilo se pořád budit a budit tak i přítele, který už bručel tím, jak se pořád vrtím a začal mi říkat „SURIKATKO“.

Ráno, nám začalo docela dost pršet tak jsme se rozhodli sejít co nejdřív do Karlovy studánky, kde jsme se rozhodli jet i dřívějším autobusem zpátky domů. Byli jsme rádi, že nám počasí nepřálo až na druhý den a tak jsme si mohli užít krásný den v chráněné oblasti Jeseníky.  

Praděd

DSCF0351-4 6:9:2018.jpg
V Olomouci jsem měl docela fofr, z vlakového nádraží za 10minut na autobusové . Jen co jsem vyběhl ven z vlaku tak jsem utíkal na nádraží, měl jsem štěstí že tam zrovna jela tramvaj což mi značně urychlilo cestu. Když jsem věděl že už vše hezky stíhám tak jsem se soustředil na cestu. Nasedl jsem do autobusu k své drahé polovičce která si také oddechla že jsem vše stihl a nemusí jet sama …

DSCF0163 6:9:2018.jpg

Cesta do Karlové studánky byla bez problému a docela utekla, dobrá volba byla že jsme si den předem koupili jízdenky i s místy, jinak bychom seděli na zemi jak někteří cestující.

Po příjezdu jsme byli trošku dezorientovaní protože jsme neviděli žádné turistické značky. Rozhodli jsme se jít s davem směrem do centra kde už byli ukazatelé. Na výběr byli 2 trasy, my jsme si vybrali tu nejhezčí a zároveň asi nejtěžší a to po žluté trase na Ovčárnu přes vodopády Bílé Opavy.

DSCF0019 6:9:2018.jpg

I přes velký počet turistů byla cesta opravdu nádherná, táhla se podél potoku do kterého vtékali vodopády kterých tu bylo dostatek a malé potůčky které křížili naši cestu. Bylo docela zábavné se brodit potůčky, procházet tenkými uličkami vedoucí skrz křoví, přelézat skály nebo spadané stromy.  Příroda zde byla nedotčená a krásná až k Ovčárně kde jsme si dali občerstvení na posílení. Jídlo na Ovčárně bylo celkem dobré, dokonce nabízeli domácí štrůdl který rychle mizel a kuchařka jej prý pekla o sto šest. Z Ovčárny jsme se vydali na Petrovi kameny které šli vidět už od Ovčárny. Cesta nebyla příliš náročná navíc jsme se kochali přírodou a Pradědem který se tyčil na protějším kopci, a jelikož nebylo ani horko tak se šlo docela dobře. Po příchodu na Petrovi Kameny jsme měli nádherný výhled na Praděd. Chvíli jsme si odpočinuli zablbnuli a pokračovali v cestě.

DSCF0250-2 6:9:2018.jpg

Z Petrových kamenů se šlo nádherně, šli jsme po nějaké mechové stezce kde nás to lákalo jít i bosky dokud jsem nezapadl botou do bažiny, to jsme si to pak rychle rozmysleli. K Pradědu už pak vedla asfaltová cesta po úpatí kopce. Chtěli jsme se téhle cestě vyhnout a zvolit kratší, rychlejší a strmější cestu napřímo kde byla i nějaká stezka. Jelikož je ale téměř všude chráněna oblast se zákazem vstupu, tak jsme nechtěli riskovat pokutu, vydali jsme se tedy po té delší asfaltové cestě. I přesto že jsme si vybrali tu delší cestu, stálo to za to, vyhlídky podél ní byli nádherné. Slunce prosvitající skrz mraky dopadající na krajinu všude kolem nás, to proste stojí za to. Cesta je výborná na kolo, longboard a podobně, když jsme došli do cíle, byla zde i půjčovna koloběžek a právě zavírající stánek s točenou zmrzlinou L. Vstupné na vyhlídku je 100 korun pro dospělého. Když jsme si odpočinuli, pojedli a pofotili okolí, rozhodli jsme se vydat na rozcestí jménem Na Paloučku kde nás měla podle planu čekat klidná noc pod širákem. Když jsme se vydali Na Palouček, přihnalo se obrovské mračno, byl jsem ním tak uchvácen že jsem jej začal fotit, ta inverze s temným bouřlivým mrakem který se přihnal mě uchvátil na tolik, že jsme téměř nevnímal že nám hrozí nebezpečí v podobě mokrých bot i s ponožkami.

DSCF0411-2 6:9:2018.jpg

Když už jsem cítil že jde do tuhého, zabalil jsem foťák do ochranného pouzdra, strčil do batohu, batoh přetáhl pláštěnkou a zavelel k poklusu pryč 😀… Po 100 metrech běhu kdy už jsme nemohli, jsme se otočili a viděli jak se za námi řiti prudký déšť , sucha asfaltová cesta se začala od deště postupně lesknou a to blíž a blíž k nám, to nás motivovalo utíkat dalších 100 metrů. Jelikož jsme šťastlivci, tak jsme to zvládli suchou nohou. Vítr se stočil i s bouřkou a když jsme sešli z kopce byli jsme ji v zádech. Zpátky jsme šli stejnou cestou k Ovčárně a pak po žluté na rozcestí kde jsme přešli na modrou. Jelikož už se pomalu začalo stmívat tak jsme se zpáteční cestě po žluté rači vyhnuli abychom neskončili někde ve vodopádu. Po modré to nebylo tolik záživné ale i tak se tu občas vyskytla překážka kterou bylo nutno zdola. Déšť kterému jsme se vyhnuli tudy prošel takže jsme si užívali nádhernou atmosféru s vůni lesu po bouřce. Když jsme došli na palouček kde jsme měli v planu přenocovat tak nás docela zaskočilo že půlka odpočivadla byla mokrá, to nám značně zkomplikovalo spaní. Chvíli jsme si povídali, poslouchali strašidelné zvuky z lesa, kapaní kapek z listu na list a pak do kaluže na zemi, když nás překvapili nějací dobrodruzi co se vydali po tmě s jednou čelovkou přes vodopády bílé Opavy. Leželi jsme na malém stísněném kousku který byl suchý a snažili se během uklidňujících zvuku z lesa usnout. Občas jsem měl divný pocit že se k nám někdo blíží, ale raději jsem dělal jako by nic protože má dráha polovička byla vystresovaná dost. Připadlo mi, že jen čeká až usnu aby sebou cukla, zvedla hlavu a sondovala kolem dokola jako malá surikata. Po téhle vysilující noci nás ráno probudil divoký déšť. Sbalili jsme věci vytáhli deštník a vydali se zpět do Karlovy studánky na autobus domu. Výlet byl záživný i přesto že pršelo a nabouralo nám to naše plány, to ovšem nevadí, o důvod víc se vrátit.

České Švýcarsko

České Švýcarsko

Baťoh – mám, foťák, baterky nabité, objektivy, dálková spoušť, SD karty, oblečení, skicák na dlouhé chvíle, knížku, nějaké to jídlo, pití a dobroty, vypadá to že mám vše a jooo ještě stativ tak teď‘ už se můžu vydat na cestu.

Sotva jsem vylezl ven, tak jsem dostal nový nápad, jít k vodě protože bylo strašné horko.

Nevzdal jsem to a přesto že ze mě začala téct jak z horského potůčku, stejně jsem pokračoval dal ve své cestě .

Cesta vlakem do Děčína byla od začátku velmi zábavná, teda aspoň z mého pohledu. Přišlo mi vtipné jak si cestující každou chvíli prohazovali místa z důvodu toho že neměli rezervaci, můj případ to naštěstí nebyl protože jsem obsadil místo bez rezervace tudíž jsem se jen mlčky usmíval. Jak by řekl můj kamarád Břeťa “ to ses celý ty Pavle, tobě stačí se jen usmívat, nic neříkat a přesto dělat dobry dojem „.

V Děčíně jsem přestoupil na autobus který na mě čekal na autobusovém nádraží téměř za rohem, z vlakového nádraží jsem šel přes cestu, poté se dal do leva přešel přes potůček a na konci ulice zase v levo. Po několika metrech jsem odbočil znovu v levo prošel kolem parku k Albertu kde se nacházelo již zmiňované nádraží. Kdyby se náhodou stalo, že by se někdo ztratil a autobus nestihl park je ideální na čekání a uschování se před horkem.

Zdejší řidiči mají bláznivý smysl pro humor, když jsem se konečně dostal do autobusu a oznámil půvabné řidičce směr mé jízdy tak mi s kamenným výrazem řekla ze tam nejede, bohužel měla smůlu v tom že na mě zkoušela stejný fórek co na pána přede mnou, tak jsem ji oplatil stejnou mincí, zasmáli jsme se a já si našel místo v autobuse. Po chvilce jsem byl znovu zaskočen protože jsem zjistil že autobus zastavuje i u vlakového nádraží na zastávce číslo 2, no co už aspoň jsem se prošel, sedl si v parku a koupil si pití. Jak jsme projížděli Děčínem, začal jsem litovat toho že jsem nevyrazil dřív, protože samotný Děčín stojí taky za prohlídku, no hold to napravím jindy.

DSC_7363 3:24:2018.jpg

Na zastávce Hřensko nábřeží jsem vystoupil a dal se po žlutě značené cestě která byla nedaleko. Cesta byla strmá a kroužila se jak jen to bylo možné ale na oplátku nabízela pastvu pro oči v podobě vyhlídek a skal různých tvaru a velikostí, bylo náročné se držet žluté značky protože různé cestičky vedli hloub a hloub do lesa a zdejší lesy přímo žadoní o průzkum. Po několika kilometrech jsem došel k Janovské rozhledně která měří 348m je z ní báječná vyhlídka na Labské údolí, Stříbrné  stěny, Gabrielinu stezku a spoustu dalších zajímavých míst. Na rozhledně jsem se bohužel zdržel jen chvilku protože mě z ní vyhnal nevítaný příchod bouřky který jsem musel přečkat v lese pod korunami stromu. Nepřízeň počasí mi kazila mé vyhlídky na foceni, ovšem náladu jsem měl stále dobrou protože to k výletu proste patří.

Asi za hodinku přestalo pršet tak jsem se vydal dal po zelené směr Janovský vrch od rozhledny to jsou 2km. Cestou jsem ve vesnici narazil na velmi zajímavý plot, zajímavý byl tím, že na vrcholcích latěk byli hrníčky různých druhu a velikosti, udělal jsem si par fotek a pokračoval v cestě .

DSC_7605 3:24:2018.jpg

Na vyhlídku jsem dorazil něco před devátou hodinou, po dešti stála vyhlídka opravdu za to, stoupající para z lesů , zapadající slunce , proste nádhera. Chvilku jsem spočnul, udělal pár fotek a vydal se dal. Dorazil jsem k rozcestníku po kterém jsem se dal po červené značce ke Třem pramenům, cestu jsem si o kousek prodloužil protože jsem odbočil na lesní stezku v domnění že jdu správně, když jsem se prodíral lesem kde se cesta větvila do houští, došlo mi že jsem nejspíš spatně odbočil , stačilo jít jen podél cesty a držet se červené značky, ale po tmě se člověk lehko ztratí.

Cesta byla příjemná a nijak extra náročná, u Tři pramenů je příjemné odpočivadlo kam jsem dorazil kolem půl jedenácté. Na odpočivadle jsem se usadil na delší přestávku, za zvuku padajících kapek z listu na list a cvrlikaní cvrčka který doprovázel šum lesa jsem začal usínat. Kolem jedné hodiny mě vzbudilo podivné praskání větví v lese, poté se ozvalo jelení houkaní, to mě donutilo zbystřit. Houkání trvalo asi půlhodiny a potom zmizelo v holuby lesa. Před pátou začalo svítat tak jsem posnídal, jelikož jsem byl promrzlý pokračoval jsem směr Pravčická brána svižným tempem. Výstup byl snadný, cesta byla udržována správci parku, jen toho písku na cestě by mohlo být min, jelikož jsem ho měl v botách tolik že bych z něj vytvořil hřiště na beach volejbal.

DSC_7766 3:24:2018.jpg

Příroda byla nádherná, to že bylo po dešti tomu dodávalo ještě jisté kouzlo. Bohužel úplně na vrchol jsem se nedostal, vrátnice na Pravčickou bránu otevírá až od deseti hodin, našel jsem si tedy jiné zajímavé místo kousek pod ní, kde byl také nádherný výhled na východ slunce který jsem chtěl stihnout. Nechtělo se mi ani pryč ale po par fotkách jsem zabalil vybavení a šupem z kopce dolu do Hřenska na autobus odjíždějící v 8h.

Výlet byl dobrý i přes deštivé počasí jen mě mrzelo že jsem se nedostal na Pravčickou bránu, příště ji ale navštívím společně s dalšími místy.