ŠPANĚLSKO jejíma očima

IMG_3381.jpg

První letní dovolenou jsme odstartovali směr Španělsko Malaga.

Už jako malá, jsem měla velký sen se podívat do Španělska. Lákalo mě poznat tuhle krásnou zemi, různých tradic, jídla a tance. Když přišla otázka, kam bychom se mohli v létě podívat, vycestovat a poznat další kout jiné země, odpověď byla jasná „ŠPANĚLSKO“.

Už na začátku roku, jsme začali plánovat naši první dovolenou a nemohli se dočkat léta. Musím přiznat, že přítel naplánoval skoro celou dovolenou úplně sám a já mu dávám obrovský obdiv, jak to všechno dokonale zvládl. Mám to velké štěstí, že ho mám a opravdu se nemusela skoro o nic starat.

  1. den

Odlet z Prahy ­­směr Španělsko Malaga 17. Července 2018

Na letiště Václava Havla jsme přijeli o dvě hodiny dřív, abychom měli čas. Mohlo by totiž nastat, že přijde panika, protože já ještě nikdy neměla to štěstí letět a přítel letěl jen jednou, takže velké zkušenosti jsme neměli. Nakonec všechno probíhalo klidně a podle plánu. Měli jsme každý svůj batoh a menší příruční zavazadlo. Do kterého se kupodivu vlezlo oblečení pro oba. Samozřejmě jsem větší část kufru zabírala já.

Brali jsme sebou i nůž, který si chtěl přítel vzít. Když jsme se dívali na internetu na stránky letecké společnosti, neměl být žádný problém. Na odbavení zavazadla jsme se bavili s pánem a říkal, že kufr by měl v pořádku projít. Problém nastal, když jsme šli na odbavení a kontrolu věcí. Kdy nám paní oznámila, že kufr musí jít okamžitě na odbavení, že nůž vlastně už nesmí za brány. I když jsme říkali, že bychom dali kufr do podpalubí. Nepodařilo se. Bohužel nebyl čas na přemýšlení, tak jsme rychle kufr šli odbavit. Nejhorší bylo, že jsme měli opravdu malý příruční kufr, který byl ještě menší než dané rozměry a i tak jsme zaplatili 1300 Kč.

Sama paní nám říkala, že bohužel to tam mají špatně napsané.

Let byl bez problémů a my přiletěli přesně na čas na letiště do Malagy. Na letišti nás zpozdilo čekání na kufr, kde jsme museli čekat skoro přes hodinu. Nakonec jsme se dočkali a následovala další část plánu vyzvednout si auto v autopůjčovně „DEL PASO“.

Problém byl, že do půjčovny to bylo asi 1,5 km. Nejdřív jsme chtěli, že půjdeme pěšky. Jenže jsme se pořádně nemohli ani orientovat na letišti, tak jsme jeli dvě zastávky autobusem, kde jeden lístek stál 3 eura. Dorazili jsme do půjčovny a bylo příšerné horko a spousta lidí, kteří taktéž čekali na půjčení auta. Byla udělaná rezervace na auto Fiat panda, ale dali nám nakonec úplně jiné auto a to Fiat 500. Nevadilo nám to, byl to takový malý brouk. Auto jsme měli, a tak jsme mohli vyrazit.

První naše zastávka byla do obchodu Lidl. Kde jsme nakoupili víc jídla na pár dní. Hlavně jídla, která dlouho vydrží. Řekli jsme si, že za tu dobu co budeme ve Španělsku, ochutnáme co nejvíce jídel a zkusíme pokaždé něco jiného. I když je to jen z obchodů a ne z restaurací.

Následovalo vybrat nějakou pláž u moře. Bylo jich víc, než jsem si myslela.

Auto jsme zaparkovali na parkovišti, kousek od hotelu PUENTE REAL. Kde jsme našli opravdu dobré místo na parkování, jelikož parkoviště bylo neplacené a měli jsme auto dál od hlavní cesty, takže byl i docela klid.

Dorazili jsme na pláž a byl to ten nejskvělejší pocit po celém dnu si lehnout do písku otevřít si dvě piva a zahájit tak naši dovolenou.

DSCF0009 7:28:2018.jpg

  1. den

První noc a zároveň druhý den ve Španělsku.

První noc strávená v autě nebyla tak zlá, jak jsem si myslela, jen přijít na to jak si co nejlépe lehnout a usídlit, stálo opravdu za to. Jelikož jsme s přítelem takoví drobci, máme docela výhodu, že se vlezeme všude. Proto nám stačí i jeden spacák, do kterého se vlezeme spolu kdekoliv a ušetříme tak i místa na tahání dvou spacáků. Jenomže teď jsme měli už i my problém se vejít do fiatka 500. Jelikož je to opravdu malé auto a prostoru v něm moc není. Nejdřív jsme se rozhodli, že se zkusíme vejít oba na zadní sedačky. Šance byla po chvilce trápení a zároveň srandy mizivá. Nešlo to, už jsem byla naštvaná, že jsme opravdu strašně v tísnivém prostoru, tak jsem poslala svou milovanou polovičku dopředu, aby nám pootevřel okna, že se v autě nedalo moc dýchat. Využila jsem situace a usídlila jsem se na zadních sedadlech sama. S tím, že jsem mu vzala nafukovací polštářek, který jsme měli jenom jeden a zároveň i tak deku, kterou jsem se přikryla. Nezbylo mu nic jiného než se usídlit na předních dvou sedadlech. Naštěstí říkal výhodou je, že ruční brzda není tak vysoko a dá se uvelebit.

DSCF0090 7:28:2018.jpg

I tak jsem byla ráno docela rozlámaná a snažila jsem se ho přemluvit, ať si vezmeme na některé dny ubytování. I když jsem věděla, že šance bude nulová. Jelikož jsme byli domluvení, že budeme přespávat v autě.

Jak nejlíp začít den, než tím se pořádně nasnídat. Posnídali jsme vafle s marmeládou, kterou jsme si den předtím koupili a nemohli se pořádně rozhodnout, kterou vezmeme, jelikož výběr byl velký. Nakonec jsme si vzali jablečnou, která nám chutnala jako typická přesnídávka.

Po snídani, jsme byly rozhodnutí, že vyrazíme na pláž. Jen co si malinko projdeme město. Ze začátku jsme byli docela zklamaní, že nikde nic velice není. Všude jen luxusní hotely a restaurace. A tak jsme se rozhodli podívat více do středu města. Jak jsme se procházeli kolem pláže, narazili jsme na schody, které vedly do vrchu do města. Procházeli jsme různými uličkami a nacházeli už tak víc a víc možností výhledu z různých staveb.

DSCF0111 7:28:2018.jpg

Po projití většiny části města a pobřeží, kdy už se blížilo k večeru, byla jako nejlepší myšlenka vrátit se, zpět na pláž. Našli jsme si místo na pláži a šli do moře. Moře bylo ledové, ale i tak jsme se koupali a osvěžili se. Pak už jsme se jen váleli v písku a pozorovali lidi okolo nás, docela nás překvapilo, jak se začalo stmívat a na pláž přišli, starší páni a vytáhli obří pruty na, které začali chytat. Myslím, že chytaly sardinky.

DSCF0017 7:28:2018.jpg

Čekali jsme, než na pláži skoro nikdo nebude abychom, si mohli dát sprchu. Pořádně se umýt od soli a písku. Voda byla docela studená, ale zas nás to tak nakoplo, že se nám nechtělo pak ani spát. Naštěstí noc byla teplá.

  1. den

Druhá noc a třetí den ve Španělsku.

Už jsem si začala zvykat na malý prostor kolem mě v autě a už mi to tak ani nijak zvlášť nevadilo. Ráno jsme se probudili tak nějak zároveň. Sluníčko už svítilo, kolem běhali lidi a všude na palmách seděli papoušci. Takové to krásné probuzení do nového dne. Ráno jsme si zpříjemnili tím, že jsme si pustili písničky, snídali a rozmýšleli, co budeme dneska podnikat. Chtěli jsme se podívat na přístav, který byl až úplně na druhé straně a na konci pláží. Vyrazili jsme hned ráno, bylo šílený vedro a my se rozhodli jít částečně po pláži a částečně v moři. Během toho jsme se dívali na různé dárečky, co bychom mohli přivést domů.

Různě po plážích jsou vyrobené z písku tvary zvířat, hradů nebo známých postav. Některé jsou už opravdu hodně promyšlené a dají hodně práce a času.

DSCF0149 7:28:2018.jpg

Přístav byl krásný. Velké spíš obří kameny na, kterých jsem si musela udělat fotku a kolem dokola nespočet lodí, které tam jen byly zakotvené nebo se i některé opravovaly. Udělaly jsme si fotky a vydali se zpět. Po cestě jsme narazili na skálu, ve které bylo nespočet holubů a koček. Všude tam pobíhaly kočky mraky koček. Jen my jsme jich napočítali přes třicet.

Po cestě zpět jsme šli pomalu, hodně nás už bolely nohy, nezdá se to, ale je to docela dálka a k tomu velký vedro, dávali jsme si časté pauzy. Líbilo se nám, že sem tam na pláži bylo místo, kde byly palmy a kolem dokola tráva. Kde se dalo odpočinout a my se tak mohli vyhnout slunku. Několikrát jsme toho využili.

DSCF0374 7:28:2018.jpg

Vrátili jsme se k autu a odpočinuli si, měli jsme plán jít udělat fotky na pláž. Jelikož už zítra jsme chtěli vyrazit o kus dál.

Na pláži jsme se vyblbli a udělali nespočet fotek a videí. Myslím, že kdyby nás někdo sledoval, opravdu po celou dobu hodně by se zasmál. Zjistila jsem, že udělat fotku, aby byla podle představ, není jen tak. Z tohohle večera mám asi ty nejskvělejší vzpomínky, jak jsme si užívali dovolenou, blbli v písku na pláži a bylo nám všechno jedno.

DSCF0397 7:28:2018.jpg

Večer jsme vyrazili do města, nejdřív jsme šli po cestě kolem pláží podél stánků, až do doby co jsme sešli s davem, kde jsme objevili další části neobjeveného města.  Kde to úplně jinak žilo, lidí tu bylo nespočet hromada obchodů, stánků. Samotné centro Torromollinos.

Problém byl, že jsme si trochu zašli a čekala nás cesta zpět. Úplně jsme se vžili do samotného dění večera, jiné atmosféry, jiného město, jiného státu a jiné země. Po cestě zpět jsme narazili na fontánu, která byla osvícená a nejvíc byla přesně uprostřed kruhového objezdu. Typické bylo, že v každém kruhovém objezdu bylo něco jiného, když ne socha delfínů, tak socha držící obří loď a teď i fontána.

DSCF0413 7:28:2018.jpg

Dorazili jsme, dali si noční sprchu pod hvězdami a těšili se na další den naší dovolené.

  1. den

Třetí noc a čtvrtý den ve Španělsku.

DSCF0415 7:28:2018.jpg

Ráno jsme se rozhodli, že ještě před tím, než odjedeme do Caminito del Rey půjdeme pláž natočit  dronem, když na ní takhle brzo ráno nikdo ještě nebude. Pak něco posnídat a cesta může začít. Po nespočetně mnoho dvojproudových kruhových objezdů, výjezdů a nevím, čeho všeho jsme nakonec dorazili do cíle. Nejdřív jsme si dali menší zastávku kousek od městečka Ardales, kde jsme si odpočinuli a dronem si udělali pár záběrů. Pak cesta horami a nedotčenou přírodou. Zaparkovat bylo docela komplikované, jelikož nikde velice nebylo volné místo, až pak jsme to nechali poblíž cesty kousek od tyrkysových jezer, kde jsme se chtěli zastavit později.

DSCF0443 7:28:2018.jpg

Následovala Caminito del Rey tzv. přezdívaný chodník smrti. Je to 3 km dlouhá stezka, která se vine po skalách ve výšce až 100 metrů nad propastí kaňonu El Chorro v jihošpanělské provincii Malaga.

Když jsme dorazili tak jsem vlastně vůbec nevěděla, co mě čeká. Až po napsání zprávy jestli už máme helmy, jsem si řekla k čemu helmy? My potřebujeme helmy k čemu? Pak mi bylo řečeno, že máme lozit po skalách. Vydali jsme se dál. Měli jsme úžasný výhled na hory, skály, přírodu a okolí.

Super pocit být zas mezi horami, skálami a celkově v přírodě. Užívali jsme si. Bohužel, jak jsme došli ke vstupu, bylo nám divné, že lidi chodí s papíry. Až později jsme zjistili, že je to na rezervaci přes internet a všechno už je zarezervované a i na druhý den bylo plno. Já jsem byla na jednu stranu ráda, že nemusím lozit po skalách, ale na druhou stranu jsem se už i začínala těšit, mohl to být další skvělý zážitek. Tak třeba někdy příště. Tak jsme si to aspoň celé prošli, udělaly fotky a mohli jsme si užívat přírody.

DSCF0418 7:28:2018.jpg

Jelikož jsme měli spoustu času, rozhodli jsme se, že se půjdeme podívat na tyrkysová jezera a okoupeme se. Voda byla úžasně teplá, podle moře tohle byl čaj. Dalo se vidět na dno, takže se nestalo, že bychom nevěděli, na co šlapeme. Bylo tu pár lidí, jedna rodinka nám zpříjemnila čas tím, že si pouštěly písničky a bylo to super. Leželi jsme na dece a hráli karty. Pak nás čekala srandovní zpráva, přítel zjistil, že naproti nám někde je jeho strýc. Byl to takový ten správňák. Sranda nechyběla.

Jen mě začalo slzet oko, tak jsem si myslela, že to bude asi slunkem, zalezla jsem do stínu a doufala, že to přejde, jenže se to začalo zhoršovat. Až jsem na to oko moc neviděla a do toho mi začalo slzet i pravé, ale ne tak jako to levé. Musela jsem si dát dva prášky na alergii. A odjet, co nejdřív zpět do města Ardeles. Nejhorší bylo pro mě navigování, měla jsem sluneční brýle, jenže to oko se zhoršovalo a navigovat s jedním se moc nedařilo. Do toho ještě slunko svítilo přímo do očí. No, bylo to peklo.

DSCF0519 7:28:2018.jpg

Dojeli jsme na místo, já si nakapala do očí kapky, které měli oko uklidnit. A cesta pokračovala na prohlídku města Ardeles. Celkově to bylo jedno z méně živých měst, nikde nic velice nebylo. Město bylo postaveno do kopce, docela makačka to vyjít. Rozhodli jsme se vyjít na samý kopec vrcholu města Ardeles a byl to krásný pohled, byla tam i maličká kaplička. Tak jsme se kochali výhledem. A měli tak další den dovolené za námi.

  1. den

Čtvrtá noc a pátý den ve Španělsku.

Spala jsem kupodivu celou noc a ani jsem se nebudila. Ráno jsem se probudila a oko jsem chvilku nemohla otevřít, ale po chvilce mrkání se to podařilo. Sice bylo ještě krvavé, ale už to nebolelo a ani neslzelo, takže se mohlo vyrazit na další výlet. A to tentokrát na samý Gibraltar.

DSCF0542 7:28:2018.jpg

Vyrazili jsme dřív, abychom nenarazily na kolony, které by se mohly objevit na dálnici. Cesta nám trvala asi hodinu. Měli jsme adresu, kam máme přesně dojet. Byl tu známý jménem Tomáš, který měl zde ve Španělsku byt a rodinu měl malinkého syna jménem Alex. Nechali jsme u nich batohy, které jsme nepotřebovali a mohli se dát na cestu na Gibraltar za opicemi.

Vyrazili jsme teda tři. Přítel, strýc a já. Když jsme přešli přes hranice a kontrolu, viděli jsme armádní letiště, kde přistávaly jen menší letadla nebo třeba stíhačky, jelikož letiště bylo celkově hodně malé a museli si i malé letadla dvakrát letiště obletět, aby se jim povedlo přistát. Je to asi 3 nejtěžší letiště na přistání. Zajímavé je, že přes letiště je vedena doprava. My jsme šli pěšky, ale jde projet i autem.

Je to docela legrační, že jste ve Španělsku, pak pár kroků a v Anglii.

Nejdřív jsme měli problém, najít cestu na samou horu, ale s pomocí jedné ochotné paní jsme to našli. Na hoře bylo neskutečně moc schodů, které jsme nakonec statečně zdolali. Po cestě nahoru jsme se kochali výhledem na armádní lodě, nákladní lodě, nebo jen na lodě, které zrovna zakotvili. Bylo jich tam neskutečně mnoho. Narazili jsme i na dělo, které je schované ve skále, které mělo chránit Gibraltar před napadení. Bylo jich tam spousta.

DSCF0540 7:28:2018.jpg

Zrovna jsme měli možnost i vidět, jak hoří samotná Afrika.

Po schodech na horu, jsme byli upozorněni, že nemáme mít u sebe žádné jídlo hlavně ho nedržet v rukou, jelikož v okamžiku kdy ho opice uvidí, jde po něm. Jak jsme šli tak si vedle mě sedla na schod opice a já jsem si ji začala v naprostém klidu hladit po hlavě. Bylo mi řečeno, že jsem odvážná, to jsem ještě nevěděla, jaké jsou to potvory.

Z vrchu byl opravdu úžasný výhled. Je tam i restaurace, kde jsem si koupila vodu, jelikož už jsme žádnou neměli a bylo šílené vedro. Je to tam cenově dražší, ale to už tak bývá.

Po cestě zpět jsem měla docela chuť na lupínky, které byly s příchutí oregana a rajčat. A tak jsem si je vytáhla, že je pojím. Držela jsem je v ruce. Nikdo kdo šel vedle mě, si toho nevšiml a já na ně dočista zapomněla. Vyjdeme na další vyhlídku a byla tam opice, kterou si všichni fotili, já šla jako poslední.  Byl tam pán, který měl obří dalekohled a díval se po ní. Jak jsem si tak šla tak jsem se na ni podívala a ona se mi hned podívala do očí a už jsem věděla, že je asi problém. Nečekala, rozběhla se a skočila po mně. Já se sice lekla, zakřičela jsem, ale pytlík jsem pořád držela v ruce tak se otočila a skočila po mě zase. Teď už jsem to všechno pustila na zem a vzpamatovávala jsem se z šoku. Všichni kolem měli z toho show. A strýc mi říkal, hlavně že jsem ti říkal žádné jídlo. Bohužel jsme na to zapomněli všichni. Jak už opice jednou uvidí jídlo, jde po něm za každou cenu.

Po cestě jsme narazili na bandu kluků, jeden měl na batohu opici a už byl zoufalí, že se jí nemůže zbavit. Pak tedy seskočila, chtěl si to zkusit i druhý, ale jak mu skočila na batoh tak mu ho začala rozepínat, přiběhl mu kamarád to zavřít, ale vystartovala po něm. Tak batoh hodil na zem a ona utekla.

Pak jsme na ně zkoušeli různé finty s ořechy. Když jsme dali jedné malé opičce na dlani oříšky, jako poděkování nám zmáčkla ruku, byl to zážitek.

IMG_3482 7:28:2018.jpg

Měli jsme už docela hlad a chtěli jsme si dát sprchu tak jsme se vydali dolů. Čekala nás, teplá večeře se spoustou jídla a zároveň tak teplá sprcha.

Po jídle jsme se rozhodli, že se podíváme ještě po městě, kde jsou zrovna kolotoče. Byla tu spousta atrakcí a různých stánků. Později jsme se už rozhodli vrátit k autu, rozloučili jsme se a poděkovali za den plný zážitků, teplého jídla a sprchy.

Byl to příjemný strávený den, i když trochu náročný.

  1. den

Pátá noc a šestý den ve Španělsku.

Tahle noc byla pro mě asi nejvíc hrozná, jelikož jsme měli zaparkované auto v uličce, která byla docela dost rušná. Nebyla nijak zvlášť velká, když na jedné straně ulice stojíte s autem a na druhé jezdí pořád co chvilka auta. Mezi tím máte nespočet baráčků. Jelikož to byla noc ze soboty na neděli, tak opravdu město žilo. Pořád někdo kolem nás chodil, bouchal, či nahlas mluvil, no tak se to nazvat ani nedá spíš křičel. Proto jsme byli co chvilka vzhůru, nemohli jsme spát a do toho jsme byli unavení z celého dne. Už jsem si opravdu přála ať je brzo ráno a my můžeme vyjet zpět směr Malaga.

DSCF0071 7:28:2018.jpg

Zajímavé bylo, že v takových uličkách si musí člověk dávat pozor, kam zaparkuje. Všude na krajích nebo konci chodníků jsou vyznačené žluté čáry, kde se parkovat nesmí. Pokud tam auto člověk nechá, může si být jistý, že mu ho odtáhnou. Taky jsme zjistili, že podle sudých nebo lichých týdnů se auta parkují na opačných stranách. Jednou na levé straně potom zase na pravé straně. Sám Tom, který tady bydlí, nedokáže odhadnout, kdy a jak to je.

Ráno jsme byli opravdu brzo vzhůru a rozhodli se co nejdřív odjet. Nijak jsme se ani nerozmýšleli pojíst, zrovna jsme chtěli jet. Našli jsme si první benzinku, kde jsme natankovali a našli tu nejkratší cestu do Malagy. Nakonec jsme jeli úplně jinou trasou.

Ráno na dálnicích opravdu nikdo pořádně není, takže cesta byla klidná a nikdo kolem nás velice ani nejezdil. Bylo super, že se na nás nikdo nelepil. Jeli jsme pořád, kousek od moře. Musím říct, že cesty jsou tam hezké, nikde žádné díry nic takového. Jen po cestě zpět jsme měly tři mýtné brány a někdy ty částky byly docela pestré. Na jednu stranu se nemusíte starat o žádnou dálniční známku.

DSCF0266 7:28:2018.jpg

Po příjezdu do Malagy jsme auto zaparkovali na stejné místo, jako jsme parkovali zezačátku a to v uličce u hotelu PUENTE REAL. Toto místo se nám opravdu líbilo, jelikož bylo na klidném místě a mohli jsme se tak v klidu vyspat. Jelikož byla neděle, tak už i tak brzo ráno tu bylo rušno, všichni okolo začali parkovat, kolem nás a šli na pláž.

Rozhodli jsme se, že neděli využijeme opravdu jako odpočívací. Vzali jsme deku, ručníky nějaké jídlo a pití. Našli si místo na pláži a trávili tak další den ve Španělsku. Natírali se opalovacím krémem, slunili se, chodili do moře a pozorovali lidi okolo nás.

DSCF0297 7:28:2018.jpg

  1. den

Šestá noc a sedmý den ve Španělsku.

Dny se nám, už pomalu krátí ke konci a tak i spaní v autě. Po noci strávené v rušné uličce, jsem si noc strávenou zpět v Malaze opravdu užila a konečně se mohla vyspat. Myslím, že jsme konečně tak dospali i předešlou noc. Ráno jsme nijak brzo nevstávali. Měli jsme spoustu času a nikam jsme nespěchali, přece jsme na dovolené.

Předposlední den ve Španělsku jsme se rozhodli, že se zajdeme podívat do Sea Life Aquaria – Akvária podmořského života. Bylo to docela z ruky a tak nám cesta trvala déle, než jsme mysleli. Bylo zas a znovu hrozné vedro, za celou naši dovolenou bylo jenom krásné počasí a samé tropy.

Po cestě do akvária jsme si dávali časté pauzy, jak na odpočinek, tak na pití. Využili jsme vždy palem, co bylo na pláži, kde byl stín. Několikrát jsme se prospali a pak pokračovali v cestě, budili nás papoušci, kteří zobák nezavřeli a pořád něco mleli. Poslouchat to celý den, tak se asi zblázním.

Návštěva akvária opravdu stála za podívanou.

Je to dvoupatrová expozice. Nachází se zde několik akvárií, kde je několik mořských živočichů.  Lze si zakoupit buď vstupné standart, silver nebo  golden. My si vybrali standart, úplně to stačilo a prošli jsme si celé akvárium. Kdo chtěl, mohl si dokoupit minigolf.

DSCF0619 7:28:2018.jpg

Je tu spousta medúz, chobotnic, žraloků, rejnoků, želv. Celkem 5000 tisíc ryb. Na některé jde i sáhnout. Podívali jsme se i do tunelu, kde nám nad hlavou plavali žraloci zároveň s rejnoky. Udělali jsme si tak super fotku.

Po akváriu jsme si zašli do obchodu Mercadony koupit zeleninový salát, vodu a nějakou sladkou dobrotu na posílení na cestu zpět.

Po cestě jsme se dívali jak u každé restaurace poblíž pláže, je daná loďka ve které na ohni dělají různé pokrmy z ryb. Nejčastěji asi sardinky.

DSCF0606 7:28:2018.jpg

  1. den

Sedmá noc a osmý den ve Španělsku.

Poslední noc jsme spali bez probuzení. Myslím, že jsme chtěli naspat co nejvíc před tím než pojedeme na letiště a budeme tam čekat celou noc. Ráno jsme posnídali a pomalu si zabalili věci do kufru a do baťohů. Jen pár věcí jsme si dali bokem, jelikož jsme chtěli poslední den trávit ještě na pláži a u moře. Chtěli jsme tak dosbírat poslední mušle a dokoupit pár dárků domů. Poslední den se nám už nic dělat nechtělo tak jsme si koupili dva saláty s vodou a leželi v písku.

Měli jsme v plánu, že se ještě okoupeme v moři, ale jelikož bylo velké množství medúz v moři, tak se nám to nechtělo riskovat, aby nás poslední den popálila. Nejdřív jsme nevěděli ani jak to pořádně poznat, až když malé děti začali létat s malými dětskými kbelíky, nebo síťkou. A všimli si takové hnědé skvrny. Skrz vlny byly opravdu dost blízko. Docela mě pobavilo, jak malý kluk uviděl na písku medúzu a začal do ní mlátit plastovou hračkou. Až ji do písku zahrabal.

Vrátili jsme se na deku, kterou jsme si rozložili mezi palmami a rozhodli se hrát karty. Hráli jsme válku, jelikož to byla nejoblíbenější přítelova hra, jelikož v ní pořád vyhrával. Snad jednou se mi podařilo nad ním zvítězit. Po únavě hraní karet jsme si lehli a usnuli. Nějak jsem to na té dovolené zbožňovala, že jsme si lehli na zem a bezstarostně usnuli. Jak jsme se vzbudili, chtěli jsme si dát ještě sprchu na pláži a projít se. Jenže slunko tak pálilo, že nás za chvíli zahnalo do stínu, jak se mi pálily ramena.

DSCF0191 7:28:2018.jpg

Večer se blížil a my tak věděli, že se budeme muset vrátit k autu. Oblékli jsme si trička a rifle a jeli zavést vrátit auto zpět do autopůjčovny. Ještě jsme museli natankovat a uklidit trochu auto. Všechno proběhlo v pořádku. Vrátili jsme auto a oni nás zavezli na letiště.

Teď už zbývalo osmihodinové čekání na letadlo zpět do Prahy.

Naštěstí to docela rychle utíkalo, oba jsme usnuli a tak se nám krátil čas. Ráno kolem půl páté jsme dobalili poslední věci do baťohů a šli se odbavit a nechat tak zkontrolovat věci. Naštěstí šlo vše, jak mělo, pouze se dívali, jestli splňujeme počet ml na kosmetiku a to jsme měli. Tak jsme byli za bránou a koupili si pití a čekali, jak nás pustí do letadla. V šest hodin ráno jsme vzlétli směr Praha. Ještě jsme neseděli ani v letadle a přítel už byl na sedadle tuhý. Tak jsem se kochala letem i východem slunce sama. Do Prahy jsme doletěli bez komplikací.

Bylo to nejkrásnějších osm dnů společné první dovolené ve Španělsku.

IMG_3538 7:28:2018.jpg

Praděd jejíma očima

DSCF0323-2 6:9:2018.jpg

Trip number three

Jak jen začít, jako vždy mi přítel naplánoval výlet, kde jsem ještě nebyla a to tentokrát Jeseníky. Jak už je viděno v nadpisu byl to výlet číslo tři.

Jen krátce odbočím k předešlým dalším dvěma výletům. První náš výlet byl výšlap na horu Sněžku, kterou jsme stihli i s nádherným západem slunce. Byl to jeden z mnoha nepopsatelných zážitků, jelikož to bylo období zrovna léta, tak jsem nemohla uvěřit zimě, která na vrcholku byla. Druhý náš výlet byl tentokrát v zimě a to do Beskyd na známé Pustevny, kde jsme viděli historickou sochu Radegast, ledové sochy nebo taky kapli Cyrila a Metoděje.

Teď už, ale k hlavní myšlence psaní a to Jeseníky…


Tenhle náš výlet, byl vymyšlen velmi rychle. Já měla po zkouškách, tak proč si neudělat nějaký další výlet do přírody. Nejdřív jsme přemýšleli, kam bychom se mohli podívat a pak přišla myšlenka s nápadem Jeseníky.

Jelikož bydlíme každý jinde a jsme od sebe docela daleko. Tak sladit spoje jak už vlakové či autobusové dají docela zabrat. Musím přiznat, že to má semnou docela složité. Jelikož nemám ráda přesedání, tam kde to opravdu neznám a nikdy jsem nebyla. Vždy mi vyjde vstříc a snaží se to vymyslet, jak nejlíp jen umí.

 

Sobota 2. 6. 2018

Ráno bylo docela krušné, už jen tím, že jsem vstávala ve čtyři hodiny ráno, abych stihla autobus, který mi jel až na vlakové nádraží a já tak mohla stihnout vlak včas. Vlakem, kterým jsem podle pokynů měla odjet, už byl přistaven a jel směr Přerov hlavní nádraží. Naštěstí byl přímý.

Cesta vlakem nebyla nejhorší, jak jsem se obávala. Jen bohužel několik malinkých komplikací se objevilo. Začalo to tím, že vlak odjížděl později, než měl.

Dále se ukázalo, že další komplikací je hodně výluk na trati, které nás opozdí, a dojedeme později než bychom měli. Jenže já měla pouze deset minut na to, abych stihla autobus, kterým jsem měla pokračovat v cestě do Jeseníků. Proto jsem poprosila paní průvodčí, jestli by to nešlo nějak urychlit. Byla velmi ochotná a říkala, že se bude snažit. Jelikož to byl osobní vlak, tak jsme zastavovali na hodně zastávkách, ale bylo skvělé, že bylo sobotní ráno a nikdo velice nejezdil. Nakonec jsme měli jen pár minut zpoždění.

Po příjezdu na vlakové nádraží jsem přešla na autobusové nádraží, kde je to od sebe opravdu kousek a je to velká výhoda.  Autobus jel ze stanice 11, který po mém příchodu jel za pár minut. Do autobusu jsme měli koupené jízdenky s rezervací, za co jsem byla ráda. Jelikož byl autobus za chvíli plný lidí. V Olomouci měl přistoupit přítel, který měl jako vždy zpoždění.  Už jsem si myslela, že to opravdu nestihne, ale jak jsem ho uviděla dobíhat na zastávku tak se mi ulevilo, že to tak tak stihl. Cesta tak mohla pokračovat směr Karlova studánka.

Po příjezdu na Karlovu studánku, jsme se vydali po žluté stezce, která vedla na vodopády.
Vodopády byly chloubou nedotčené přírody a já byla nadšena, že to můžu vidět na vlastní oči.
Žlutá stezka je podle mě, nejnáročnější, ale zároveň nejvíc krásná. Touhle trasou jsme došli na Ovčárnu, kde je velký výběr jak z jídla tak pití a toho jsme využili a dali si oběd. Celkově měla trasa asi 6 km, ale vůbec to tak nepřišlo, jelikož jsme si dávaly časté pauzy jak už na pití nebo na focení. Velkou nevýhodou byla spousta lidí, kterým jsme se museli vyhýbat.

 
DSCF0069 6:9:2018.jpg

 

Následovaly Petrovy kameny

V 17. století byly tyto kameny označovány jako tzv. místo sletů pro čarodějnice, při kterých se čarodějnice scházely s ďáblem. Na kamenech je krásný výhled, jak na protější Praděd, tak na okolí. Pod kameny je sjezdovka, která se v zimním období dá skvěle využít. Když jsme dorazili na kameny tak tam zrovna nikdo nebyl a my jsme si tak mohli užít výhledu a klidu kolem nás.
Nechtělo se nám zpátky vracet po stezce, po které jsme došli a tak jsme to vzali trasou od kamenů dolů. Sice tahle trasa nebyla označená, ale i přesto jsme to riskli. Jak jsme si tak šli a nikde nikdo nebyl, tak mi přítel začal hrát na foukací harmoniku známou znělku od Pata a Mata a tak nám příjemně zpříjemnil cestu. Někdy se opravdu vyplatí riskovat.

 

DSCF0400-2 6:9:2018.jpg

 

Cesta na Praděd

Na rozcestí jsme se vydali po cestě, která vedla přímo na Praděd. Na Pradědu bylo hezké posezení, kde jsme se posadili a rozhodli jsme se posilnit jídlem. K blížícímu se večeru, co jsme chtěli ještě trávit na Pradědu, nám začalo nepřát počasí. Na obloze se ukázaly mraky, které ukazovaly, že se blíží velká bouřka. Přitom na druhé straně Pradědu svítilo sluníčko. Byla jsem uklidňována, že se nás bouřka vyhne, ale po chvilce už jsme utíkali z kopce dolů a dívali se, jak se z vrchu na nás blíží déšť.
Měli jsme velké štěstí, že jsme bouřce utekli. Došli jsme zpátky k Ovčárně a znovu se vydali po žluté stezce. Později na rozcestí mezi žlutou a modrou stezkou jsme si řekli, že se dáme tentokrát po modré, jelikož byla docela mokrá cesta a přes vodopády by to bylo nebezpečnější. Modrá stezka byla méně náročná, řekla bych, že vhodná i pro menší děti.
Sešli jsme na Palouček, kde bylo jedno z mála odpočívadel, které bylo zastřešené. Rozhodli jsme se na odpočívadle zůstat a přespat. Velkou nevýhodou bylo, že část odpočívadla převážně stolu byla mokrá, ale ani tak nás to neodradilo zůstat. Noc byla docela náročná, jelikož jsem měla docela strach. Pořád jako bych něco slyšela a to mě nutilo se pořád budit a budit tak i přítele, který už bručel tím, jak se pořád vrtím a začal mi říkat „SURIKATKO“.

Ráno, nám začalo docela dost pršet tak jsme se rozhodli sejít co nejdřív do Karlovy studánky, kde jsme se rozhodli jet i dřívějším autobusem zpátky domů. Byli jsme rádi, že nám počasí nepřálo až na druhý den a tak jsme si mohli užít krásný den v chráněné oblasti Jeseníky.  

Praděd

DSCF0351-4 6:9:2018.jpg
V Olomouci jsem měl docela fofr, z vlakového nádraží za 10minut na autobusové . Jen co jsem vyběhl ven z vlaku tak jsem utíkal na nádraží, měl jsem štěstí že tam zrovna jela tramvaj což mi značně urychlilo cestu. Když jsem věděl že už vše hezky stíhám tak jsem se soustředil na cestu. Nasedl jsem do autobusu k své drahé polovičce která si také oddechla že jsem vše stihl a nemusí jet sama …

DSCF0163 6:9:2018.jpg

Cesta do Karlové studánky byla bez problému a docela utekla, dobrá volba byla že jsme si den předem koupili jízdenky i s místy, jinak bychom seděli na zemi jak někteří cestující.

Po příjezdu jsme byli trošku dezorientovaní protože jsme neviděli žádné turistické značky. Rozhodli jsme se jít s davem směrem do centra kde už byli ukazatelé. Na výběr byli 2 trasy, my jsme si vybrali tu nejhezčí a zároveň asi nejtěžší a to po žluté trase na Ovčárnu přes vodopády Bílé Opavy.

DSCF0019 6:9:2018.jpg

I přes velký počet turistů byla cesta opravdu nádherná, táhla se podél potoku do kterého vtékali vodopády kterých tu bylo dostatek a malé potůčky které křížili naši cestu. Bylo docela zábavné se brodit potůčky, procházet tenkými uličkami vedoucí skrz křoví, přelézat skály nebo spadané stromy.  Příroda zde byla nedotčená a krásná až k Ovčárně kde jsme si dali občerstvení na posílení. Jídlo na Ovčárně bylo celkem dobré, dokonce nabízeli domácí štrůdl který rychle mizel a kuchařka jej prý pekla o sto šest. Z Ovčárny jsme se vydali na Petrovi kameny které šli vidět už od Ovčárny. Cesta nebyla příliš náročná navíc jsme se kochali přírodou a Pradědem který se tyčil na protějším kopci, a jelikož nebylo ani horko tak se šlo docela dobře. Po příchodu na Petrovi Kameny jsme měli nádherný výhled na Praděd. Chvíli jsme si odpočinuli zablbnuli a pokračovali v cestě.

DSCF0250-2 6:9:2018.jpg

Z Petrových kamenů se šlo nádherně, šli jsme po nějaké mechové stezce kde nás to lákalo jít i bosky dokud jsem nezapadl botou do bažiny, to jsme si to pak rychle rozmysleli. K Pradědu už pak vedla asfaltová cesta po úpatí kopce. Chtěli jsme se téhle cestě vyhnout a zvolit kratší, rychlejší a strmější cestu napřímo kde byla i nějaká stezka. Jelikož je ale téměř všude chráněna oblast se zákazem vstupu, tak jsme nechtěli riskovat pokutu, vydali jsme se tedy po té delší asfaltové cestě. I přesto že jsme si vybrali tu delší cestu, stálo to za to, vyhlídky podél ní byli nádherné. Slunce prosvitající skrz mraky dopadající na krajinu všude kolem nás, to proste stojí za to. Cesta je výborná na kolo, longboard a podobně, když jsme došli do cíle, byla zde i půjčovna koloběžek a právě zavírající stánek s točenou zmrzlinou L. Vstupné na vyhlídku je 100 korun pro dospělého. Když jsme si odpočinuli, pojedli a pofotili okolí, rozhodli jsme se vydat na rozcestí jménem Na Paloučku kde nás měla podle planu čekat klidná noc pod širákem. Když jsme se vydali Na Palouček, přihnalo se obrovské mračno, byl jsem ním tak uchvácen že jsem jej začal fotit, ta inverze s temným bouřlivým mrakem který se přihnal mě uchvátil na tolik, že jsme téměř nevnímal že nám hrozí nebezpečí v podobě mokrých bot i s ponožkami.

DSCF0411-2 6:9:2018.jpg

Když už jsem cítil že jde do tuhého, zabalil jsem foťák do ochranného pouzdra, strčil do batohu, batoh přetáhl pláštěnkou a zavelel k poklusu pryč 😀… Po 100 metrech běhu kdy už jsme nemohli, jsme se otočili a viděli jak se za námi řiti prudký déšť , sucha asfaltová cesta se začala od deště postupně lesknou a to blíž a blíž k nám, to nás motivovalo utíkat dalších 100 metrů. Jelikož jsme šťastlivci, tak jsme to zvládli suchou nohou. Vítr se stočil i s bouřkou a když jsme sešli z kopce byli jsme ji v zádech. Zpátky jsme šli stejnou cestou k Ovčárně a pak po žluté na rozcestí kde jsme přešli na modrou. Jelikož už se pomalu začalo stmívat tak jsme se zpáteční cestě po žluté rači vyhnuli abychom neskončili někde ve vodopádu. Po modré to nebylo tolik záživné ale i tak se tu občas vyskytla překážka kterou bylo nutno zdola. Déšť kterému jsme se vyhnuli tudy prošel takže jsme si užívali nádhernou atmosféru s vůni lesu po bouřce. Když jsme došli na palouček kde jsme měli v planu přenocovat tak nás docela zaskočilo že půlka odpočivadla byla mokrá, to nám značně zkomplikovalo spaní. Chvíli jsme si povídali, poslouchali strašidelné zvuky z lesa, kapaní kapek z listu na list a pak do kaluže na zemi, když nás překvapili nějací dobrodruzi co se vydali po tmě s jednou čelovkou přes vodopády bílé Opavy. Leželi jsme na malém stísněném kousku který byl suchý a snažili se během uklidňujících zvuku z lesa usnout. Občas jsem měl divný pocit že se k nám někdo blíží, ale raději jsem dělal jako by nic protože má dráha polovička byla vystresovaná dost. Připadlo mi, že jen čeká až usnu aby sebou cukla, zvedla hlavu a sondovala kolem dokola jako malá surikata. Po téhle vysilující noci nás ráno probudil divoký déšť. Sbalili jsme věci vytáhli deštník a vydali se zpět do Karlovy studánky na autobus domu. Výlet byl záživný i přesto že pršelo a nabouralo nám to naše plány, to ovšem nevadí, o důvod víc se vrátit.

České Švýcarsko

České Švýcarsko

Baťoh – mám, foťák, baterky nabité, objektivy, dálková spoušť, SD karty, oblečení, skicák na dlouhé chvíle, knížku, nějaké to jídlo, pití a dobroty, vypadá to že mám vše a jooo ještě stativ tak teď‘ už se můžu vydat na cestu.

Sotva jsem vylezl ven, tak jsem dostal nový nápad, jít k vodě protože bylo strašné horko.

Nevzdal jsem to a přesto že ze mě začala téct jak z horského potůčku, stejně jsem pokračoval dal ve své cestě .

Cesta vlakem do Děčína byla od začátku velmi zábavná, teda aspoň z mého pohledu. Přišlo mi vtipné jak si cestující každou chvíli prohazovali místa z důvodu toho že neměli rezervaci, můj případ to naštěstí nebyl protože jsem obsadil místo bez rezervace tudíž jsem se jen mlčky usmíval. Jak by řekl můj kamarád Břeťa “ to ses celý ty Pavle, tobě stačí se jen usmívat, nic neříkat a přesto dělat dobry dojem „.

V Děčíně jsem přestoupil na autobus který na mě čekal na autobusovém nádraží téměř za rohem, z vlakového nádraží jsem šel přes cestu, poté se dal do leva přešel přes potůček a na konci ulice zase v levo. Po několika metrech jsem odbočil znovu v levo prošel kolem parku k Albertu kde se nacházelo již zmiňované nádraží. Kdyby se náhodou stalo, že by se někdo ztratil a autobus nestihl park je ideální na čekání a uschování se před horkem.

Zdejší řidiči mají bláznivý smysl pro humor, když jsem se konečně dostal do autobusu a oznámil půvabné řidičce směr mé jízdy tak mi s kamenným výrazem řekla ze tam nejede, bohužel měla smůlu v tom že na mě zkoušela stejný fórek co na pána přede mnou, tak jsem ji oplatil stejnou mincí, zasmáli jsme se a já si našel místo v autobuse. Po chvilce jsem byl znovu zaskočen protože jsem zjistil že autobus zastavuje i u vlakového nádraží na zastávce číslo 2, no co už aspoň jsem se prošel, sedl si v parku a koupil si pití. Jak jsme projížděli Děčínem, začal jsem litovat toho že jsem nevyrazil dřív, protože samotný Děčín stojí taky za prohlídku, no hold to napravím jindy.

DSC_7363 3:24:2018.jpg

Na zastávce Hřensko nábřeží jsem vystoupil a dal se po žlutě značené cestě která byla nedaleko. Cesta byla strmá a kroužila se jak jen to bylo možné ale na oplátku nabízela pastvu pro oči v podobě vyhlídek a skal různých tvaru a velikostí, bylo náročné se držet žluté značky protože různé cestičky vedli hloub a hloub do lesa a zdejší lesy přímo žadoní o průzkum. Po několika kilometrech jsem došel k Janovské rozhledně která měří 348m je z ní báječná vyhlídka na Labské údolí, Stříbrné  stěny, Gabrielinu stezku a spoustu dalších zajímavých míst. Na rozhledně jsem se bohužel zdržel jen chvilku protože mě z ní vyhnal nevítaný příchod bouřky který jsem musel přečkat v lese pod korunami stromu. Nepřízeň počasí mi kazila mé vyhlídky na foceni, ovšem náladu jsem měl stále dobrou protože to k výletu proste patří.

Asi za hodinku přestalo pršet tak jsem se vydal dal po zelené směr Janovský vrch od rozhledny to jsou 2km. Cestou jsem ve vesnici narazil na velmi zajímavý plot, zajímavý byl tím, že na vrcholcích latěk byli hrníčky různých druhu a velikosti, udělal jsem si par fotek a pokračoval v cestě .

DSC_7605 3:24:2018.jpg

Na vyhlídku jsem dorazil něco před devátou hodinou, po dešti stála vyhlídka opravdu za to, stoupající para z lesů , zapadající slunce , proste nádhera. Chvilku jsem spočnul, udělal pár fotek a vydal se dal. Dorazil jsem k rozcestníku po kterém jsem se dal po červené značce ke Třem pramenům, cestu jsem si o kousek prodloužil protože jsem odbočil na lesní stezku v domnění že jdu správně, když jsem se prodíral lesem kde se cesta větvila do houští, došlo mi že jsem nejspíš spatně odbočil , stačilo jít jen podél cesty a držet se červené značky, ale po tmě se člověk lehko ztratí.

Cesta byla příjemná a nijak extra náročná, u Tři pramenů je příjemné odpočivadlo kam jsem dorazil kolem půl jedenácté. Na odpočivadle jsem se usadil na delší přestávku, za zvuku padajících kapek z listu na list a cvrlikaní cvrčka který doprovázel šum lesa jsem začal usínat. Kolem jedné hodiny mě vzbudilo podivné praskání větví v lese, poté se ozvalo jelení houkaní, to mě donutilo zbystřit. Houkání trvalo asi půlhodiny a potom zmizelo v holuby lesa. Před pátou začalo svítat tak jsem posnídal, jelikož jsem byl promrzlý pokračoval jsem směr Pravčická brána svižným tempem. Výstup byl snadný, cesta byla udržována správci parku, jen toho písku na cestě by mohlo být min, jelikož jsem ho měl v botách tolik že bych z něj vytvořil hřiště na beach volejbal.

DSC_7766 3:24:2018.jpg

Příroda byla nádherná, to že bylo po dešti tomu dodávalo ještě jisté kouzlo. Bohužel úplně na vrchol jsem se nedostal, vrátnice na Pravčickou bránu otevírá až od deseti hodin, našel jsem si tedy jiné zajímavé místo kousek pod ní, kde byl také nádherný výhled na východ slunce který jsem chtěl stihnout. Nechtělo se mi ani pryč ale po par fotkách jsem zabalil vybavení a šupem z kopce dolu do Hřenska na autobus odjíždějící v 8h.

Výlet byl dobrý i přes deštivé počasí jen mě mrzelo že jsem se nedostal na Pravčickou bránu, příště ji ale navštívím společně s dalšími místy.